Krajinanet

Představy zahradních měst se poprvé objevily již v 18. století v dílech utopistů. K většímu rozšíření této myšlenky pak došlo v 19. století, kdy byla zahradní města chápána jako ideální protiklad kompaktních průmyslových velkoměst, k jejichž rychlému a nekoordinovanému růstu v tomto století došlo. Vedle sociálních reformátorů jako byli Owen či Fourier, nalezneme projekty zahradních měst například u C. N. Ledouxe v projektu Chaux nebo v Papworthově městě Hygeia. Dnes je však pojem zahradní město téměř výhradně spojován se jménem Ebenezera Howarda, který jej zpopularizoval na přelomu 19. a 20. století v knize Zahradní města budoucnosti. Howardovým cílem byla syntéza města a vesnice, která měla spojit to nejlepší z obou sídelních typů. Zahradní města v jeho vizích měla být soběstačná, to znamená, že měla disponovat vlastním průmyslem i zemědělstvím a umožňovat plný rozvoj společenského života. Howardovi návrhy měst na kruhovém geometricky pravidelném půdorysu byly silně schematické, což svědčí o tom, že se více zabýval společenskou stránkou života ve městech než jejich prostorovým uspořádáním. V této souvislosti stanovil Howard též optimální počet obyvatel, který by měl být 32 tisíc, přičemž 2 tisíce osob z tohoto počtu mají žít v zemědělské čtvrti.

Myšlenka zahradních měst si brzy získala velkou popularitu, již roku 1899 byla v Anglii založena Společnost zahradních měst a roku 1904 se začalo s výstavbou Letchworthu - prvního zahradního města na anglické půdě. Nadšení se však neomezilo pouze na Velkou Británii a tak začaly vznikat obdobné společnosti i v dalších zemích – roku 1903 ve Francii, 1904 v Nizozemí, 1905 v Holandsku, 1906 v USA, 1911 v Rusku a jinde. Roku 1913 byla dokonce založena Mezinárodní federace pro zahradní města. Nutno však dodat, že myšlenka zahradních měst doznala v průběhu času řady změn a budované celky se svým charakterem blížily spíše předměstím či satelitním městům, což se stalo předmětem kritiky důsledných Howardových stoupenců.  

Také v Československu, ve kterém našla myšlenka zahradních měst velký ohlas, byla založena Společnost pro zahradní město a země měla díky propagátorům tohoto typu zástavby O. Fierlingerovi a F. Fabingerovi zastoupení také u Mezinárodní federace pro zahradní města. V souladu s výše uvedenou poznámkou o posunu ve vnímání pojmu zahradní město se však i v Československu uplatnila tato koncepce spíše při výstavbě sídlišť a předměstí a nikoliv soběstačných a samostatných měst. Největší realizace tohoto typu vznikly v Praze, v článku zmíníme dvě čtvrti: Spořilov a Zahradní město.

S výstavbou staršího z nich, Spořilova, se začalo roku 1924. Urbanistickou koncepci Spořilova vypracoval architekt J. Bark. Jejím základem je hlavní parková osa, kolem které se rozvíjí zastavěné území. Zástavba je tvořena jak řadovými, tak solitérními domky menších rozměrů obklopenými zahradami, také spíše o menší než větší výměře. Zároveň však dostatečně velkými na to, aby poskytli majitelům klid a soukromí. Celkově je prostor Spořilova oživen umístěním ve svahu, proměnlivou šířkou ulic a způsobem jejich vedení v němž se uplatňují nejenom přímé linie, ale též oblouky. Jedná se o řešení, které potlačuje schematičnost a jistou nudu běžného řádkového uspořádání. Roku 1935 se stal hlavní dominantou Spořilova funkcionalistický kostel svaté Anežky České, který byl podle návrhu architektů Nikolaje Paškovského a Stanislava Režného postaven na jihovýchodním konci ústředního parkového pásu.

Zahradní město je o více než deset let mladší než Spořilov, jeho výstavba započala kolem roku 1935. Charakter Zahradního města je obdobný jako Spořilova. Také zde je urbanistická kompozice rozvíjena okolo parkového pásu, který je však orientován východo-západním směrem. Také charakter zástavby je obdobný, to znamená, že je tvořena řadovými i solitérními domky. Přičemž, stejně jako v případě Spořilova, je jasně určen charakter městského prostoru od veřejného centrálního prostranství, přes poloveřejné uličky až ke zcela soukromým zahradám, předzahrádkám a dvorkům. A právě v tom je jeden ze základních kvalitativních rozdílů oproti dnes budovaným domkovým čtvrtím. Nedefinovanost prostoru soudobých satelitních městeček je dána umístěním domků na středu parcel, téměř výhradní výstavbou solitérů a často zbytečnou šířkou většinou přímo vedených ulic. Kombinace řadových a solitérních domků, polodvorků a v křivkách vedených ulic přitom nabízí možnost jasně definovat prostory, oživené průhledy mezi domky, prostory útulné a snadno zabydlitelné. Dalším nesmírně velkým kladem meziválečných zahradních měst je vyšší hustota obyvatel, která umožňuje rentabilní poskytování veřejných i soukromých služeb.

Přes tyto klady našla zahradní města již v době svého vzniku své kritiky, mezi kterými nechyběl Ladislav Źák, architekt, který v mnohém předjímal současné tendence směřující k ekologickému a ke krajině citlivému stavění. O tehdejších zahradních městech napsal tato snad až příliš tvrdá slova: „pás „zahradních kolonií“ začíná nebezpečně ohrožovati správný urbanistický rozvoj Prahy: brzy poznají i úřady a komise, že všeliké Spořilovy a Vořechovky, jimiž se honosíme (neznámo proč), byly pochybným pokrokem. Rostoucí město bude sevřeno pásem, který nebude ani zelený, ani obytný…. Nesprávný „individualismus“ se rozvíjí“. Jak by byl asi tento muž zděšen při pohledu na dnešní plýtvání s krajinou, na její rozmělňování, na rostoucí zástavbu sloužící pouze onomu „nesprávnému“ individualismu přebujelého ega současného člověka? Zcela jistě by žádal nápravu, zcela jistě by proti tomuto dění vystoupil a žádal jeho ukončení. My snad můžeme a vzhledem k onomu hyperindividualismu spíše musíme být k tomuto typu zástavby tolerantnější. Zahradní města tedy nezatracujme, je však nutné vrátit se ke kořenům, uvědomit si co měla přinést a při jejich navrhování a stavbě udržovat jistou přiměřenost, vlastnost, která dnes není příliš oblíbená, ale také vlastnost, která jak praví Aristoteles, je jedinou, jež nikdy nelze přivést do extrému, a která se tudíž nikdy nestane škodlivou.